DHCP a IP

Vytlač príspevok
Odporuč príspevok
Bookmark and Share PRIDAŤ NA VYBRALI.SME.SK

DHCP a IP

DHCP a IP

Dynamic Host Configuration Protocol

DHCP (anglicky Dynamic Host Configuration Protocol) je v informatice název protokolu z rodiny TCP/IP nebo označení odpovídajícího DHCP serveru či klienta. Používá se pro automatickou konfiguraci počítačů připojených do počítačové sítě. DHCP server přiděluje počítačům pomocí DHCP protokolu zejména IP adresu, masku sítě, implicitní bránu a adresu DNS serveru. Platnost přidělených údajů je omezená, proto je na počítači spuštěn DHCP klient, který jejich platnost prodlužuje.

Historie

Standard DHCP vznikl v říjnu 1993 v RFC 1531 jako nástupce protokolu BOOTP, se kterým není zpětně kompatibilní. Aktualizace z roku 1997 je aktuální definicí DHCP. Protokol přinesl možnost dynamického přidělování adres (tj. na žádost klienta server přidělí IP adresu, která nemusí být pokaždé stejná), které si stanice zapůjčuje na určitou dobu a v případě potřeby zapůjčení prodlužuje. Poslední navržený standard pro DHCP v sítích IPv6 (DHCPv6) je obsažen v RFC 3315.

V současnosti je DHCP hlavním protokolem pro automatické přidělování IP adres stanicím. Protokol BOOTP se již téměř nepoužívá (kromě míst, kde je hardwarově implementován – např. do BootROM v síťových kartách). Pro usnadnění přechodu z BOOTP na DHCP byly BOOTP i DHCP servery vybaveny schopností odpovídat na požadavky stanic oběma protokoly. Stejnou schopnost mají i někteří DHCP klienti.[3] Avšak klient v Microsoft Windows podporuje pouze DHCP.

Možnosti přidělení IP adresy

IP adresa může být stanici přidělena několika způsoby:

Ruční nastavení
V tomto případě správce sítě nevyužívá DHCP serveru a konfiguraci jednotlivých stanic zapisuje jednotlivě přímo do konfigurace jednotlivých stanic.
Statická alokace
DHCP server obsahuje seznam MAC adres a k nim příslušným IP adres. Pokud je žádající stanice v seznamu, dostane vždy přidělenu stejnou pevně definovanou IP adresu.
Dynamická alokace
Správce sítě na DHCP serveru vymezí rozsah adres, které budou přidělovány stanicím, které nejsou registrovány. Časové omezení pronájmu IP adresy dovoluje DHCP serveru již nepoužívané adresy přidělovat jiným stanicím. Registrace dříve pronajatých IP adres umožňuje DHCP serveru při příštím pronájmu přidělit stejnou IP adresu.

V IPv6 sítích je automatickému nastavení stanice věnována vyšší pozornost, aby byla konfigurace počítačové sítě ještě jednodušší.

Adresa IP

Adresa IP alebo IP adresa je logický číselný identifikátor daného uzla (najčastejšie počítača) v sieti, ktorý komunikuje s inými uzlami prostredníctvom protokolu IP (napríklad Internet).

Adresa IP je (v protokole IP verzie 4) 32-bitové číslo, takže teoreticky existuje 4 294 967 296 (viac než 4 miliardy) možných adries. Je nepraktické a nepohodlné pracovať s takto zapísaným číslom, preto sa 32 bitov adresy IP delí na štyri 8-bitové čísla (číslo v rozsahu 0 – 255), ktoré sa zapisujú v desiatkovej sústave oddelené bodkou, napríklad 207.142.131.205.

Adresa IP je buď priamo priradená nejakému sieťovému rozhraniu, alebo je prideľovaná dynamicky pomocou DHCP (Dynamic Host Control Protocol) servera.

Na lepšiu prácu s internetovými adresami sa k adrese IP väčšinou viaže nejaké meno (angl. hostname), napr. www.wikipedia.org. Prevod mien a adries IP je zabezpečovaný mechanizmom DNS (Domain Name System), t. j. celosvetovo organizovaným množinou serverov, ktoré udržujú záznamy o registrovaných doménach a im pridelených adresách IP. Ak teda v prehliadači zadáte adresu „www.wikipedia.org“, hľadá sa v zoznamoch týchto DNS-serverov príslušná adresa IP, na ktorú je potom presmerovaná vaša požiadavka.

Nie je pravda, že každý počítač na svete má jedinečnú adresu IP. Je tomu tak len vtedy, ak má daný uzol priamy prístup na Internet. Ak teda ide o sprostredkované spojenie, napr. proxy-bránou, počítače vnútri podsiete môžu mať adresy nezávisle na zvyšnom internete.

Pred pár rokmi sa ukázalo, že rapídne zvyšovanie pripojených počítačov do Internetu spôsobuje, že počet adries IP, ktoré možno zaznamenať 4 číslami 0 – 255 (takmer 4,3 miliardy!), už nebude na jednoznačnú identifikáciu uzlov stačiť. Preto sa zaviedol IPv6 (IP verzia 6), kde sa 128-bitové adresy zaznamenávajú ôsmimi hexadecimálnymi číslami (t. j. číslami v šestnástkovej sústave, napr. 2001:0db8:85a3:08d3:1319:8a2e:0370:7334). Zavedenie protokolu IPv6 umožňuje adresovať až 2128 (t. j. cca 3,4 x 1038) adries.

Na začiatku histórie Internetu sa adresy IP prideľovali nehospodárne, čo spôsobilo, že v súčasnosti majú niektoré univerzity v USA pridelených viac adries IP ako niekoľko štátov tretieho sveta dohromady. V súčasnosti spravuje prideľovanie adries organizácia Internet Assigned Numbers Authority (IANA), ktorá deleguje prideľovanie blokov adries IP regionálnym registrátorom (v Európe je to RIPE Network Coordination Centre).


DHCP a IP | stály odkaz

Komentáre

Pozor, na konci je potreba spočítať neľahkú matematickú úlohu! Inak komentár nevložíme. Pre tých lenivejších je tam tlačidlo kúzlo.



Prevádzkované na CMS TeaGuru spoločnosti Singularity, s.r.o., © 2004-2014